Z Pery k Bosporu

Začínáte v Galatě, na svahu nad Zlatým rohem, kde jsou uličky strmé, schodovité a plné kaváren a věž vyplňuje malé náměstí. Od roku 1273 až do osmanského dobytí v roce 1453 tu byla janovská kolonie: Byzanc předala půdu Janovu v roce 1267 a obchodníkům zakázala opevňovat, oni však hradby přesto postavili a pak je dál rozšiřovali. Hradby stály do 19. století, kdy byla většina stržena, aby mohlo město růst; kus se jich dochoval nedaleko věže. Odtud trasa stoupá k Peře. Zastavení nelze přehlédnout: kulatá kamenná věž s kuželovou stříškou, vyšší než vše kolem.

Teď do kopce: pár minut po Şahkapısı Sokağı a pak po Galip Dede Caddesi. Tady Istanbul nakupuje nástroje: výlohy plné ud, dlouhokrkých saz a ručních bubnů a ve všední den uslyšíte, jak někdo nástroj zkouší, dřív než uvidíte obchod. Nebylo tomu tak vždy. Fotografie této ulice z devatenáctého století ukazují knihkupce, kavárny, cukrárny, starožitníky a prodavače známek; hudební obchody převzaly místo po starožitnostech a známkách teprve v paměti dnes žijících. Stoupání vytrvale pokračuje mezi vysokými starými činžovními domy. Cíl přijde ještě před malým náměstíčkem nahoře: skromná branka v kamenné zdi se otevírá přímo z ulice a za ní leží obezděná zahrada se starými osmanskými náhrobky.

Kolem průchodu Tünel Geçidi Sokağı a dál po Meşrutiyet Caddesi jste v Tepebaşı, na hřebeni, kam devatenáctá Pera umístila velké hotely a ambasády, aby měly výhled na Zlatý roh. Stojí tu hotel Pera Palace, zahájený roku 1892 a otevřený plesem roku 1895 pro cestující Orient Expressu; britský konzulát zabírá areál za zdí o kus dál. Po Meşrutiyet jezdí hodně aut, držte se proto chodníku u hotelů. Muzeum je vysoká budova z bledého kamene se jménem nad dveřmi, hned za hotelem.

Průchodem Avrupa Pasajı na Sahne Sokağı, pár minut. Pasáž dokončili roku 1874 poté, co velký požár Beyoğlu z roku 1870 vyklidil pozemek, a Istanbulané jí říkají Aynalı Pasaj, zrcadlová pasáž: před zrcadly na stěnách kdysi hořely plynové lampy a zdvojovaly světlo. Dnes ji pod skleněnou střechou lemují malé obchody a za jejím vzdáleným koncem se hluk po pár krocích změní. Na třídě jste, když houstne dav, chodník se změní v jedinou širokou pěší ulici a pod nohama vám vedou koleje tramvaje.

Sahne Sokağı je rybí trh Beyoğlu: stánky s čerstvými rybami na ledu, ovoce, zelenina a obchody se suvenýry nacpané do jedné krátké uličky, která voní mořem a smaženým. Z uličky vede dveře do arménského kostela Üç Horan, otevřeného pro bohoslužby roku 1838 na půdě, kterou farnost držela od počátku 16. století; naproti přes třídu stojí brána lycea Galatasaray, obnoveného roku 1868 podle francouzského vzoru s výukou ve francouzštině. Stačí k tomu dvě minuty. Pasáž se ohlásí sama: vysoký zdobený vchod vedle tržní uličky a uvnitř dlouhá sklem zastřešená hala se stolky restaurací.

Uličky mezi tržištěm a náměstím jsou noční čtvrtí Beyoğlu a cesta nahoru se jimi proplétá, do kopce uličkami s meyhane asi čtvrt hodiny. Stolky se rozlévají z každých dveří, k večeru zaplněné skleničkami rakı a malými talířky meze, a uličky hučí hovorem a hudbou. Yeşilçam Sokağı je krátká a nevýrazná ulice, která dala jméno turecké filmové branži: mezi padesátými a sedmdesátými lety tu sídlila studia, režiséři i hvězdy a turecký film se dodnes říká Yeşilçam. Náměstí je náhle otevřené pole dlažby: uprostřed stojí Pomník republiky, na jedné straně dva minarety nové mešity, na druhé skleněná fasáda Kulturního centra Atatürk.

Po Cumhuriyet Caddesi a pak po Taşkışla Caddesi, čtvrt hodiny, kdy se terén svažuje k Bosporu. Dlouhá kamenná budova, kterou míjíte, je Taşkışla, kamenná kasárna, postavená v letech 1846–1852 anglickým architektem Williamem Jamesem Smithem a roku 1860 změněná v posádku střežící nový palác na pobřeží dole; Paul Bonatz a Emin Onat ji v letech 1943–1950 zrestaurovali pro Istanbulskou technickou univerzitu, jejíž fakulta architektury v ní sídlí dodnes. Za ní hotelové věže hřebene ustoupí stromům. Tam, kde chodník končí, se pod vámi otevře zelené údolí trávníků a vysokých stromů, které spěje k vodě.

Nejdelší úsek, asi pětadvacet minut: dolů údolím k silnici podél břehu. Na Kadırgalar Caddesi, ulici galér, je stadion nad silnicí hřištěm Beşiktaşe a vedle paláce stojí mešita Dolmabahçe, vztyčená v letech 1853 až 1855 pro sultánovu matku Bezmiâlem Valide Sultan podle návrhu Garabeta Balyana. Světlo se rozevře, jakmile se objeví voda: přívozy, asijské kopce, lodě plující proti proudu průlivu. Palác je dlouhá bílá mramorová fasáda natažená podél nábřeží a před jeho branou stojí zdobená hodinová věž.

Krátký úsek podél vody po Beşiktaş Caddesi, necelých deset minut, do samotného Beşiktaşe. Jméno patří pracovní přívozní čtvrti: cestující se vyhrnou z lodí z Üsküdaru a Kadıköy a tržní uličky za mólem lemují prodavači simitu a rybí restaurace. Tady se shromažďovalo osmanské loďstvo a admirál Barbaros Hayreddin, Barbarossa evropských legend, byl pohřben u pobřeží v hrobce, kterou postavil Mimar Sinan roku 1541. Jeho vousatá socha v plášti stojí v malém parku na okraji vody a muzeum je dlouhá moderní hala ze skla a betonu hned vedle.

Beşiktaş Caddesi se táhne dál čtvrt hodiny, rušná pobřežní silnice, kde Bospor zůstává většinou skrytý: vysoké zdi uzavírají staré císařské statky na straně u vody a kopec se strmě zvedá za protějšími budovami. Beşiktaş samo je pojmenováno podle kamenů. Jedno vyprávění z něj dělá beş taş, pět kamenů, vazných sloupů, které tu Barbaros Hayreddin zasadil do vody pro své lodě; jiné jej odvozuje od byzantského kostela Kounopetra, kamenné kolébky, který stál v Beşiktaşi. Celou cestu vedle vás hučí provoz. Pak řezané brány přeruší zeď a za jejich mříží stojí mezi vámi a vodou dlouhé mramorové průčelí paláce, dnes hotelu.

Nejprve Çırağan Caddesi, pak stezka, která se strmě odpojuje od pobřežní silnice, asi deset minut. Jméno pochází z paláce a palác zase z lampionových slavností doby tulipánů, kdy osmanský dvůr osvětloval zahrady lucernami; v 17. století tu byly zahrady Kazancıoğlu, vyhrazené sultánovi. Svírají vás zdi, ohrada panství na straně u vody a kopec vzadu. Jakmile sejdete ze silnice na stezku, hluk provozu rychle utichne a mezi stromy dnes fungují jako kavárny pavilony Çadır a Malta. Příchod ohlásí brány ve zdi: za nimi se zvedá les a za vámi se větvemi leskne Bospor.

Zpět dolů na Çırağan Caddesi a po ní, asi čtvrt hodiny, kolem dalšího paláce. Palác Feriye, který si u architekta Sarkise Balyana objednal sultán Abdülaziz roku 1871, dnes sdílí univerzita Galatasaray a střední škola, takže se o chodník můžete dělit se studenty. Ortaköy znamená prostřední vesnice a tak to tu stále působí: pobřežní silnice se stáčí, Ortaköy Salhanesi Sokağı a Vapur İskelesi Sokağı klesají k vodě a ulice se zužují do kavárenských stolků a stánků. Uličky ústí na nábřežní náměstí a nad střechami vyplňuje oblohu velký visutý most.

Minuta po İskele Sokağı, která se jmenuje podle přívozního mola. Ortaköy odedávna přitahovalo cizince: britská spisovatelka Emilia Hornby si tu pronajala dům a popsala jeho život v knize z roku 1863 a ve 30. letech si tu německý architekt Bruno Taut, exulant z Berlína, postavil na svahu nad městem dům, který spojoval japonské a evropské myšlenky. Na nábřeží stojí rybáři a vedle vás připlouvají a odplouvají přívozy. Tady procházka končí, za vámi evropský břeh města a přes průliv Asie. Mešita stojí na samém okraji vody, dvě štíhlé minarety a kupole, nad nimiž se klene most.