Znovu vybudovaný Lisabon

Jakarandy zastiňují malé náměstí před zříceninou chrámu Carmo, ostrůvek klidu na kopci nad dolním městem, a pod nimi stojí v kamenném portiku na čtyřech pilířích kašna z pozdního baroka. Je to Chafariz do Carmo, postavená roku 1771, aby rozdávala vodu přiváděnou z akvaduktu Águas Livres podzemní chodbou Galeria do Loreto; dnes už jen zdobí. Procházka začíná tady nahoře a končí u řeky. Náměstí opustíte po Calçada do Carmo, uličce, která klesá k Rossiu. Zatím se postavte zády ke kašně: na protější straně náměstí se tyčí gotický kostel bez střechy.

Calçada do Carmo vás vede z kopce mezi vysoké domy, čtyři minuty svahu, s dolním městem, které se před vámi jen občas mihne. Dole vyjdete vedle nádraží Rossio, jehož novomanuelské průčelí navrhl José Luís Monteiro v letech 1886 a 1887 a které bylo otevřeno v květnu 1891; všimněte si dvou propletených podkovovitých vchodů, za nimiž vlaky přijíždějí dlouhým tunelem vyraženým pod městem. A pak samotné náměstí. V roce 1848 nechal inženýr Eusébio Pinheiro Furtado vydláždit Rossio černobílými vlnami na počest moře, které portugalští námořníci překonávali. Jste na místě, když máte pod nohama tu zvlněnou dlažbu a před sebou uprostřed vysoký sloup.

Severovýchodní roh Rossia přechází v menší a prostší náměstí São Domingos a cesta tam vede dvě minuty po Rua do Amparo. Od roku 1840 se tu prodává jediný nápoj: toho roku tu Galicijec Francisco Espinheira otevřel A Ginjinha, drobný bar, kde se nalévá višňový likér, kterému Lisabon říká ginja, a zvyk se od té doby nezměnil. Mění se i světlo, z otevřeného rozmachu Rossia do těsného, zastíněného prostoru, na jehož okraji stojí kostel poodsazený od ulice. Jeho světlé kamenné průčelí, téměř holé, máte po pravé ruce, když na náměstí vcházíte.

Zpátky přes vlny Rossia a do mřížky rovných úzkých ulic: Rua dos Sapateiros je ulice ševců. V čísle 225 se roku 1907 otevřelo kino Animatógrafo do Rossio a jeho secesní průčelí z vyřezávaného dřeva se dvěma panely azulejos se dochovalo. Stoupání do horního města trvá devět minut, vzhůru po Rua do Carmo. Brzy ráno 25. srpna 1988 vypukl v obchodním domě Grandella na této ulici požár a rozšířil se na osmnáct budov; obnovu vedl Álvaro Siza Vieira a většinou byla hotová do roku 1999. Nahoře dorazíte k železné věži po svém boku a střechy Baixy se rozprostírají pod vámi.

Chiado má jméno po básníkovi ze šestnáctého století Antóniu Ribeirovi, jehož přezdívka znamenala „vrzání“; jeho bronzová socha stojí na náměstí výš na kopci od roku 1925. Okraje čtvrti se dotknete na Rua Garrett, její hlavní nákupní ulici, a pak devět minut klesáte zpátky do Baixy. Dne 5. listopadu 1910, měsíc po vyhlášení republiky, byly všechny zdejší ulice nesoucí jméno spojené s monarchií přejmenovány a Rua da Prata, která vede souběžně s Rua Augusta, dostala dnešní jméno až roku 1910. Poslední úsek tvoří široká pěší ulice s říčním světlem, které sílí na jejím konci, až ji uzavře jediný kamenný oblouk, jehož otvor rámuje náměstí za ním.

Pod obloukem přestanou být kolem vás ulice. Dvě minuty, ne víc: přechod a před vámi se rozevře dlážděná plocha Praça do Comércio, ze tří stran obklopená žlutým podloubím, zatímco čtvrtou stranu vyplňuje Tejo. V podloubí po levé ruce, jak procházíte, najdete Martinho da Arcada, kavárnu založenou roku 1782, kterou Fernando Pessoa počítal mezi své nejoblíbenější. Na otevřeném prostranství vás poprvé na této procházce zasáhne vítr od řeky. Jste na místě, když máte před sebou bronzového jezdce na vysokém podstavci a za ním se třpytí voda.

Minuta přes otevřenou kamennou plochu k vodě, a tím procházka končí. Napravo, na západ podél břehu, pokračuje nábřeží až k Cais do Sodré jako Ribeira das Naus, stará loděnice: druhá fáze její obnovy byla otevřena v červenci 2014 a vrátila jí suchý dok, Doca Seca, vedle širokých schodů, které sestupují do Teja a které Lisabon bere jako říční pláž, i když je koupání zakázáno. Přišli jste z náměstí na vrcholu kopce k okraji ústí řeky. Dva mramorové sloupy stojí na začátku schodiště, které padá přímo do řeky; posaďte se u nich, pokud to příliv dovolí.